Který je ten pravý…?

…ptá se stále více rodičů, kteří si v množství stylů výchovy, programů, filozofií, knih a kurzů, touží najít jeden, ten nejlepší směr pro výchovu svých dětí. Všichni přece chceme pro naše potomky to nejlepší. Aby bylo šťastné, aby mělo hranice, aby se nebálo… Který směr tedy zvolit?

Obdivuji Vás, všechny maminky, které po náročném dni plném stoprocentního rodičovství, kdy jste neměli čas si ani stáhnout vlasy do culíku nebo natřít krém na počínající vrásky, jste po večerech ještě schopné číst či poslouchat příspěvky o výchově.

Musím přiznat, že mě osobně už číst další a další knihy s touto tématikou nebaví, ačkoliv by z mé profese měly být centrem mého zájmu. Díky dlouholeté práci ve skautu, ve školkách a dětských skupinách vím, že každé dítě potřebuje specifický přístup, který většinou ani není nikde popsán.

I proto vidím největší potenciál v daru, který má každá máma i táta. Ten dar se jmenuje INTUICE.

Když jsem před osmi lety prožívala velmi náročné životní období, protože mi 14 dní po porodu mého syna náhle zemřel manžel, vracela jsem se často ke vzpomínkám na své dětství plné pohody a lásky. Čerpala jsem z nich sílu a držely mě tehdy nad vodou. Uvědomovala jsem si, že způsob, jak prožijeme dětství, má obrovský vliv na celý náš život. Je-li krásné, může nás často provázet těžkými časy a nezřídka i zachránit.

Jak to dělala moje maminka

Když jsem se mojí mamince v roce 1988 narodila, žádné zdroje o výchově nebyly. Ony socialistické příručky maminka naštěstí nečetla. Ze svého dětství čerpala jen částečně. Moje babička, zemědělkyně sice svým dětem dopřávala určitý druh svobody, ale zato nesahala daleko k facce, k občasnému nakopnutí svých zlobivých synů či k nadávkám na moji maminku. Neměla pochopení ani pro maminčino intelektuální smýšlení.

Moje maminka vychovávala mě a moji sestru dost jinak. Nepřevzala vzorce od svých rodičů či okolí. Vedla nás ke svobodě, lásce a respektu. K dispozici měla jen svoji intuici, nic víc.

Díky intuici zvládla vykouzlit překrásné dětství jedné malé holčičky. Neměla potřebu mě nějak vzdělávat, informovat, zahlcovat. Jako jedno z mála dětí jsem nemusela chodit do mateřské školky. Byla jsem v jedné sice zapsaná, ale chodila jsem tam jen, když jsem chtěla. Poprvé jsem tam šla tuším v pěti letech, pravidelněji spíše až v šesti. Většinu času jsem tedy byla stále s maminkou doma a rostla jsem trochu jako dříví v lese, svobodně, přirozeně, hravě.

Maminčino vedení bylo velmi jemné a citlivé. Hodně si se mnou hrála, povídala mi, zpívala. Bohužel jsme tehdy neměli kolem sebe nikoho podobně laděného, proto jsem si často hrála sama venku na sídlišti, připravovala jsem bunkry pro kámošky, až přijdou v 17 h ze školky. Moc jsem se na ně těšila, ale neobětovala jsem svobodu za přátelství (teď si říkám, zda bych toho byla schopna i nyní J).

Mám na dětství nádherné vzpomínky pohody, která byla přítomná v každém milimetru čtverečním v našem bytě.

A proto jsem přesvědčena, že ke krásnému dětství tato pohoda, laskavost, svoboda a hlavně láska stačí. Není potřeba se bát, co jsem dítě nenaučila, co jsme dnes prošvihli za seminář („…Néééé vy jste mi o tom skvělém workshopu neřekli…?!“). Stačí se jen zastavit, být s našimi dětmi v přítomnosti a naslouchat jim.

Můj syn se mě nedávno ptal, proč tak často brečí naše nejmladší dcera. Na to jsem řekla: „Protože je obdařena citlivostí, která ji pomáhá chápat jiné lidi. Až bude mít jednou děťátko, tak mu bude skvěle rozumět.“

Především my ženy máme dva převzácné dary CITLIVOST a INTUICI! Nebojme se je použít, v tom jsme skvělé. Pojďme našim dětem naslouchat, hrát si s nimi, darujme jim postupně svobodu, a hlavně je tulme a obklopujme láskou, a ujišťujme je, že je máme rádi za každé situace.